Základy a reliéf opevněného sídla (zřejmě větší tvrze nazývané hradem) na plochém terénním jazyku mezi dvěma potůčky, asi 1,7 km jižně od středu vsi.

       Ves Šarovy byla od roku 1360 majetkem starobylého vladyckého rodu ze Šarov, který zde sídlil na tvrzi. V roce 1406 postoupil Oneš ze Šarov ves Šarovy s tvrzí, mlýnem a rybníkem svému bratru Čeňkovi. V roce 1421 přenechal Mikuláš z Domamyslic dobrovolně tvrz Šarovy králi Zikmundovi. V roce 1447 náležely tvrz i ves Arklebu z Kunovic, ale do roku 1466 se mezi jejich držiteli opět objevují vladykové ze Šarov. Zpustlou ves i tvrz, zničené za válek česko-uherských v druhé polovině 15. století, převzal Jakub ze Šarova a z Krumsína, který byl v letech 1484-1508 hofrychtéřem Markrabství moravského; tehdy byla tvrz obnovena, a to tak důkladně, že v roce 1532 byla zvána i hradem. Jeden z Jakubových nástupců, Jiřík Šarovec ze Šarov, je prodal v roce 1532 Václavu Tetourovi z Tetova, který je připojil k malenovickému panství. V roce 1560 se už tvrz opět uvádí jako pustá a drželi ji Fridrich, Kašpar a Burian Tetouři z Tetova. Koncem 16. století byla ves Šarovy, která mezitím rovněž zpustla, připojena k březolupskému panství a v 17. století pak k panství napajedelskému, s nímž zůstala spojena až do rozpadu vrchnostenského zřízení. Pustá vesnice Šarovy byla obnovena před rokem 1750. Tvrz stávala na konci vesnice a nedochovaly se po ní žádné zbytky.
       Protože v okolí Šarov nebyl nadbytek vhodných míst pro stavbu hradu, využil jeho stavebník jen část z ploché a široké ostrožny vystupující do údolí a sevřené mezi dvěma přívalovými stržemi. Pravidelný, téměř čtvercový útvar hradního jádra (26 x 27 m) je obehnán rovněž čtvercovým valem, uzavírajícím 14-17 m široký polozanesený příkop. Obytné jádro značně znepřehlednily divoké výkopy amatéru a "hledačů pokladů". Ze zněti hrázek a prohlubní lze uvažovat o stavení při severozápadním boku a o blíže neurčitelné, snad věžovité budově při jižním nárožní. Jedině tam je vidět útržky amorfního zdiva z lomového kamene a malty. Nálezy cihel ale potvrzují, že byly použity při přestavbách realizovaných ještě v první polovině 16. století. Jejich přepálení současně dokládá zánik objektu velkým požárem. Směrem k jihu přiléhalo k hradnímu jádru předhradí, které chránil vnitřní val a asi 6 metrů široký příkop. Zvláštní je použití půdorysného tvaru čtvrtobloukové výseče, který nebyl vyvolán utvářením terénu. Vstup do předhradí byl v jeho západním nároží a zástavba byla pravděpodobně dřevěná či hrázděná. Další úzký příkop se nachází ještě jihovýchodně před předhradím.
        Jméno Šarov, původně mužského rodu, se objevuje roku 1360, kdy se po nich píší Jan a Oneš. Ovšem už v roce 1353 se připomíná šarovský kostel a jeho farář František. Místo je však starší, neboť nálezy z povrchových průzkumů dovolují uvažovat o počátcích hradu už na konci 13. století. Od roku 1368 se postupně zmiňují bratři Ondřej, Vojtěch a Vlk ze Šarova, kteří vlastnili jak Šarov s okolím, tak i Slušovice. Jmenovitě o tvrzi hovoří zápis z roku 1406, jímž ji Ondřejův syn Oneš předal svému bratru Čeňkovi. Ten se zapojil do dobových rozbrojů a o jeho kališnické orientaci svědčí pečeť na stížných listech do Kostnice a podávání podobojí v šarovském kostele. Možná to byl důvod, proč o Šarov přišel, a v roce 1421 byl hrad Šarov v rukách krále Zikmunda.
        V roce 1467 už na Šarovech seděl stejnojmenný syn výše zmíněného Čeňka. On i jeho bratři se v duchu doby dali do zahraničních vojenských služeb a působili na obou stranách konfliktu mezi řádem německých rytířů a Polskem. Situace se změnila za Čeňkova syna Jakuba, který byl dobrým hospodářem a dlouho zastával hodnost nejvyššího hofrychtéře markrabství. Samotné Šarovy na tom dobře nebyly, neboť Jakub sídlil v Krumsíně a ves i kostel byly na konci 15. století pusté. Podle písemných zpráv byl hrad kupodivu až do roku 1560 obyvatelný. Poté zřejmě vyhořel a roku 1570 se uvádí jako pustý. Vesnice byla obnovena někdy v průběhu 17. století.