Památky jihovýchodní Moravy - hlavní stránka

 + PAMÁTKY
 +
 TURISTIKA
 +
KULTURA
 +
OBCE & MĚSTA

HLEDÁNÍ NA SERVERU:            

  Zaniklý zámek  Zaniklý zámek Obora (Pepčín) 
Přidat do OblíbenýchTisk této stránky Oficiální stránky obce (nebo památky) Poloha památky na mapě E-mail památky

  Oficiální internetové stránky zaniklého zámku Obora (Pepčín)
 
  Zaniklé zámky > Obora (Pepčín)  

        Nedaleko obce Vlčnov, která leží 6 km jihozápadně od Uherského Brodu, stával kdysi zámek s místním názvem Pepčín. V roce 1981 byl srovnán se zemí a tak se dochovalo pouze místo, kde stál - palouček uprostřed lesa nad vlčnovskými vinohrady. Obec Vlčnov je známá také tradiční Jízdou Králů. Více o obci na stránkách  -  www.vlcnov.cz.  

erb Vlčnova

        Zámek začal stavět v roce 1903 hrabě JUDr. Václav Kounic jako své letní sídlo. Původně ho chtěl umístit v Uherském Brodě, ale nakonec se rozhodl právě pro les Oboru u Vlčnova. Zámek byl postaven v pseudorománském slohu a měl pět vysokých pater. Hrabě Václav Kounic chtěl onu budovu původně umístit v Uherském Brodě v panské zahradě a panském poli, severně od starého zámku. Nakonec bylo rozhodnuto ve prospěch obory rozkládající se na katastru několika obcí (Vlčnov, Veletiny, Drslavice aj.), v té době kvůli chovu daňků již asi 30. let oplocené. Kapitál získal prodejem lesa Kojatínek Veleťanům, části lesa Bukovina zájemcům z Mistřic a Hradčovic a lesů Špitálka a Chrástka Havřičanům. Finanční záležitosti vedl hraběcí hospodář Hliněný a věci související s přípravou a vlastní stavbou svěřil hrabě svým zaměstnancům, z nichž někteří jeho dobroty a důvěřivosti údajně zneužívali. Práce započaly roku 1903 a materiál poskytovalo okolí samotného stavebního místa. Kámen se lámal v blízkém lomu, dřeva bylo také víc než dost a vodu vozili ze žlebu nazývaného Kaly. Cihly byly dopravovány přes Drslavice z panské cihelny v Uherském Brodě a skládány nejprve při kraji lesa, hned naproti myslivny, a odtud postupně vyváženy lesní cestou nahoru na stavenistě. Zde se nacházela dřevěná bouda pro lesníky, jež však bylo rozebrána a o kousek dál nahrazena větší, ve které se nacházela i kantýna, jejímž správcem byl hajný Tomala z Vlčnova. Na celé stavbě pracovalo mnoho desítek lidí, zvláště zedníků pocházejících z větší části z Rašovic nedaleko Slavkova u Brna. Ubytováni byli hlavně u lidí v Hradčovicích. K přespolním patřili i studnaři, kteří ve skále vylamovali studnu, a to údajně až do hloubky 50 metrů. Kámen vytahovali rumpálem, jehož pomocí byli také spouštěni dolů. Práce v takové hloubce byla samozřejmě velmi obtížná a namáhavá. Jejich mistr, který se tam nechal spustit, prý poté, co jej vytáhli, prohlásil: 'Kdyby mně dávali celý svět, už se tam spustit nedám, protože tam nemohu dýchat.' Tesaři, pomocníci a někteří řemeslníci byli z okolních obcí. Štukatéři však přišli z Vídně a podle jiné verze dokonce až z Itálie. Zedníci, kteří pocházeli z okolních vesnic, si vydělávali denně 2 koruny 40 haléřů tehdejší rakouské měny, dělníci pak pouze 1 až 1,20 K. Na pořádek dohlížel revírník K. Aujeský, bydlící v Drslavicích, na okraji lesa ve staré myslivně, jemuž asistovali hajní Tomala z Vlčnova a Zemánek z Drslavic. Při budování zámečku byla postavena rovněž nová myslivna, ve které přespával hrabě, když se nechtěl vracet do Brodu. Zavítal-li na stavbu, prohodil s pracovníky vždy pár slov a na jeho stále stejnou otázku: 'Tak, jak to jde, chlapi?' se mu zpravidla dostávalo odpovědi: 'Ále, pane hrabě, je to dřina'. Při svých návštěvách prý občas dával lidem na přilepšenou pár krejcarů. V roce 1905 byl zámek dokončen. Byl vybaven a zařízen tak, aby sloužil k bydlení nejen majiteli, ale také většímu počtu hostů, o čemž svědčilo i dobové vybavení společenských místností. Hlavní z nich byl sál s bohatou a krásnou výzdobou. Chloubou hraběte byla také knihovna, zdobená četnými obrazy holandských mistrů. Nedlouho před svou smrtí (1904) prý svého švagra hraběte Kounice navštívil v ještě nedokončeném sídle i hudební skladatel Antonín Dvořák. K areálu zámku patřily také konírny s bytem pro čeledína, lesopark s altánky a sypanými chodníčky, ale také malý ozdobný rybníček vzdálený asi čtvrt hodiny chůze od zámku. Prostornou věž zámečku s rovnou střechou upravili za hrazenou rozhlednu. Sloužila k překrásné podívané po dalekém okolí. Na obzoru Chřibů bylo možno zahlédnout hrad Buchlov, dále k jihu zase panoráma blatnických vinohradů s kostelíčkem svatého Antonínka, při Vlárské dráze se honosil bojkovský zámek Nový Světlov, takzvané slovácké Miramare. V pohraničním moravském hřbetu Bílých Karpat se rýsovala historicky známá Javořina s televizním vysílačem. Za jarního počasí bylo prý možno dohlédnout dalekohledem i na věže chrámu svatého Štěpána ve Vídni. Zámeček se stal oblíbeným dostaveníčkem umělců a literátů, které si sem Kounic s oblibou zval, neboť on sám, vášnivý ctitel umění, umělecké aktivity finančně bohatě podporoval. V atriu zámečku pro ně pořádal oblíbené koncerty. Z nejznámějších literátů jej navštěvovali hosté: A. Jirásek, J. S. Machar, ale také umělci z daleké ciziny. Objevil-li se hrabě na svém letním sídle, přijížděl zpravidla po silnici od Uherského Brodu a před Vlčnovem odbočil na polní cestu, která jej přivedla kolem vinohradů až k objektu. Dokladem toho je i název této polní cesty, kterou Vlčnovjané dodnes nazývají Hraběcí.
        Po smrti svého manžela v roce 1913 dlela hraběnka Josefína většinou v Brně a o zámek se staral hajný s nepočetným personálem. Počátek neblahého konce této stavby spadá do roku 1945, kdy se v zámku údajně ukrývali partyzáni, po nichž pak přišlo vojsko. Tehdy vzala za své knihovna, vzácné olejomalby, starožitný nábytek, ale i sbírka vzácného porcelánu. Bylo spáleno i mnoho knih a rozstřílen krásný křišťálový lustr ve velkém sále. Nemalý podíl na tomto barbarském činu nesou i někteří obyvatelé okolních vesnic. Zámeček byl po dobu okupace uzavřen a dle sdělení hraběnky Josefíny měli prý klíče Němci. Jeho zařízení mělo velkou umělecko-kulturní a historickou cenu, neboť v něm hrabě Václav shromáždil vše, co bylo Kounicům drahého, učinil z něho vzácné muzeum, umístil v něm celý rodokmen, jako i celou svou vzácnou knihovnu. Proto ji za okupace se Musejní společnost obrátila na paní Josefínu, aby jeho sbírky darovala muzeu J. A. Komenského, neboť se právem obávala, že se jich Němci zmocní. Hraběnka Josefína tedy prohlásila, že zařízení muzeu daruje, ale prý až po převratu, po odchodu Němců. Hajný v Oboře (Kučera) zámeček dobře hlídal. Paní Josefínu ale neměl rád a uvažoval, jak by se jej zmocnil. Dle jejího sdělení si prý již do hájovny odstěhoval část nábytku a koberce. Ona byla bezmocná, bála se ho. Přišel 26. duben. Zámeček byl uzavřen, tichý v lese opuštěný. V Oboře se usadili partyzáni, které prý jmenovaný hajný vedl. Rudá armáda se valila ze svahů Bílých Karpat k městu, Němci ustupovali a Obory se zámečkem si nikdo nevšímal. Až najednou - partyzáni ukázali rudým cestu k sídlu hraběte Kounice, o němž se špatně vyjadřovali. Jejich úmysl byl jasný - zámek vydrancovat. Co se dělo na zámečku jsme první den nevěděli, až najednou jsme se doslechli, že se v něm loupí. Musejní společnost se sešla a jednala o tom, co dělat. Vtom jsme dostal od svého příbuzného, velitele četnické stanice ve Vlčnově, zprávu, že v zámku loupí okolní vesničané a že vojáci vše ničí, abychom tedy zakročili. Pobyt v okolí byl stále nebezpečný, všude byla vojska. Paní hraběnka dlela v Praze. Musejní společnost se obrátila na RNV, aby prohlásil sbírky zámečku za majetek národní, a tak jeho ničení zabránil. I vypravil se zřízenec Zelinger, aby tuto ceduli rusky psanou tam umístil. Bylo však již pozdě. Vojáci na okolní lůza zle v zámečku hospodařili. Mezitím se o zpustošení tohoto letního sídla dozvěděla i paní Josefína a z Prahy během dalšího týdne přijela do Uherského Brodu. To už se členové Musejní společnosti odvážili do zámečku, který zatím museli hlídat členové MNV ve Vlčnově, v noci pak ho hlídal zřízenec Zelinger, puškou ozbrojený. Jednoho odpoledne vydali jsme se na cestu s paní Josefínou. Šel s námi Pavelčík, Dorazil a Marad, který tu pořizoval snímky. Když jsme vkročili do lesa, hrůza nás jímala. Široko daleko pod stromy jako nic se válely lístky z knih vytrhané, hraběcí kočár převrácený, rozbitý porcelán a sklo celé roztřískané. Spoušť, spoušť. Zjistilo se, že vojáci povolali okolní venkovany, aby se s nimi dělili o válečnou kořist a lupů že se nejvíce zúčastnili Vlčnovjané. Tak to jmenovitě vyplývá z dochovalé korespondence paní hraběnky s četnickou stanicí při vyšetřování zkázonosného díla. Dokonce i pisatel školní kroniky ve Vlčnově věnoval v té době události celou kapitolu s udáním jmen přímých účastníků. Později byla všechna zapsaná jména neznámou osobou důkladně začerněna. Starší obraz zámečkuZ popudu Musejní společnosti vydal RNV vyhlášku, kterou rozšířily hlavně farní úřady, aby venkov vrátil všechno uloupené do 24 hodin a že se pachatelům zaručuje beztrestnost a budou přísně potrestáni, jestliže neuposlechnou. Bylo po druhé hodině odpoledne, co jsme do zámku vstupovali. Krásná kovová brána byla pryč. Byla odnesena až do Hradčovic, kde měl ruský oddíl své komando s velitelem. Odkapní roury byly také utrhány. Když jsme vešli do atria prvního patra, zastihli jsme tam čtyři vojáky, kteří pálili knihovnu hraběte Kounice a pruty se hrabali v popeli. Uprostřed ležely trosky skleněného lustru. Ve světnicích již nebylo mnoho. Roztřískaný cenný nábytek, papíry, sláma, třísky, rozbité sklo, porcelán, obrazy - a bylo jich zde na sto padesát, velikých originálů, holandských a jiných mistrů, ty všechny byly z rámu vyřezány. My jsme zachránili už jen dva, uchystané také k odvlečení a třetí nožem pořezaný. Marně žádal brodský komandant hradčovského, aby ji vrátil. Je prý to válečná kořist a že mu nemá do toho co mluvit. Klavír, který dostal hrabě od příbuzného Antonína Dvořáka, byl Rusy také odvlečen a uložen v šopě v Drslavicích. Marné byly snahy našich orgánů, aby se tento milionový a nenahraditelný majetek mohl zachránit. Dr. Pavelčík marně přítomným rusky vysvětloval, že přítomná majitelka je prostě hraběnka. 'Buržuj, buržuj….,' stále opakovali. Konečně však svého díla zanechali, vyšli ze zámečku a pozorovali z povzdálí, co se bude dít. A tak z velmi cenné knihovny hraběte, čítající přes 3000 svazků v řeči francouzské, německé, anglické i české, nádherných rytin…, zachránili jsme sotva 900 a to zčásti poničených. Jeho rodinný archiv s rodokmenem byli zničeny úplně. Sklo velmi staré a cenné, porcelán delfský, míšenský aj., cínové nádobí všechno bylo roztřískáno. Paní hraběnka si také vyžádala snímky, aby je také mohla ukázat panu prezidentu Benešovi. Jeden z partyzánů na jeden čestný diplom hraběte napsal tužkou: Největší gauner na Moravě. Pod to dali své červené razítko a opatřili dvěma podpisy. Zámeček byl již hlídán také strážmistrem z Vlčnova, který se právě dostavil. Vzápětí nato se okolí počalo hemžit hlavně Vlčnovjany. S uloupenými předměty přišli celé procesí. Někteří přijeli s povozy. Vraceli pohovky, křesla, nábytek - tolik toho měli. Jiní přijížděli s trakaři, další na zádech s krosnami či s kufry v rukou. Vše se odváželo do muzea. Pan farář hradčovský Jindřich Koželuha a vlčnovský František Šesták promluvili farníkům do duše. A tak židle, stoly a další shromažďovaly se v Hradčovicích, knihy zase na četnické stanici ve Vlčnově. A lidé nám chtěli ještě dokazovat, že vlastně oni toho zachránili. Vlčnovský pan učitel musel pak s dětmi ještě mnoho dní v lese oboře sbírat rozbité knihy, papír, archiválie, trosky skla a porcelánu, které už nikdo nedal dohromady. To, co jsme v muzeu zachránili, dává jen tušit, jaké skvosty vysoké umělecké ceny byly tu ztraceny lidským vandalismem, lidmi, kteří velmi brzo zapomněli na velikého mecenáše, na dobrého vlastence a přítele lidu - Dr. Václava Hraběte z Kounic. Neviděl jsme nic hroznějšího než spálenou staroměstskou radnici od nacistů a zpustošený, vydrancovaný zámek hraběnky Josefíny od postupující osvoboditelské armády.
        To znamenalo začátek postupné likvidace a chátrání celého objektu, jež trvalo několik desítek let, aniž by byla podniknuta jakákoli, byť sebemenší aktivita pro záchranu tohoto svým způsobem unikátního díla architekta Václava Wittnera, jehož stavby dodnes zdobí některá naše města. Popud k záchraně dávali nejen jedinci, ale i seskupení kulturně smýšlejících lidí, snažících se památku zachovat, ale bezvýsledně. Na základě rozhodnutí ONV byl v roce 1981 srovnán se zemí. 
        Zámek Pepčín stával na zalesněném vrchu lesu Obora asi 1 km severovýchodně od obce Vlčnov. Dnes se dochovala pouze mýtina v lese, kde zámek stával. K tomuto paloučku v lese Obora vede polní cesta zvaná "Hráběcí", po níž jezdíval hrabě Václav Kounic na své letní sídlo.

 ze článku Pavla Bravence a stránek hradcovice.cz


 

       Stoupal jsem nahoru k vrcholku Obory. Není to vysoko, ale i při takové cestě se člověk zadýchá. Proč jdu sám? Vždyť jsem tu skoro doma. Asi v polovině lesní cesty už objevuji památky po objektě, který hledám. Samozřejmě vím, že ten objekt bývalého zámečku Pepčína už neexistuje, ale přece jen existuje místo, kde stával a nepatrné pozůstatky. Nacházím zdivo ze zámečku - první památka po tomto zaniklém objektu. Při příchodu na místo jsem hledal posledního pamětníka zámku - konírny s hlubokou studnou. Ale nenašel jsem. Proč? Zkrátka už byly zbourány a studna zasypána. Snad aby se na nikoho nezřítily nebo aby nikdo nespadl do studny. Našel jsem opravdu nepatrné zbytky zdiva a tak 0,5 hluboko zasypanou studnu o průměru asi 1 m. Kdo to tu nezná, ten by tyto pozůstatky tu asi neobjevil - jsou to opravdu poslední pozůstatky připomínající že někde tady stávalo zámecké sídlo hraběte z Kounic. O historii a osudu tohoto sídla mě totiž informoval můj přítel Pavel Bravenec.

Martin Zvonek (21.9.2002)



Všechna práva autorů a vlastníků práv vyhrazena. Copyright © 2001-2005 Památky jihovýchodní Moravy - Martin Zvonek